Chantal Poullain jako osamělá vdova po baptistickém knězi, které je už přes sedmdesát, „básník“ Pavel Kříž tak trochu nečekaně v roli čtyřicetiletého hysterického, impulsivního a homosexuálního učitele tance, skvěle napsané dialogy, vkusný humor a jistá dávka sentimentu – to jsou ingredience, které dle autorské předlohy Richarda Alfíeriho úžasně namíchal režisér Zdeněk Dušek (To je stejný pán, který režíroval i loňské Nájemníky herců ze Slováckého divadla). Podtrženo, sečteno, naši předplatitelé viděli v pátek 16. května 2014, skvělých 6 tanečních hodin v 6 týdnech.

Přirozený šarm, energie a půvab Chantal Poullain se ve hře jakoby trochu vytratí, Chantal se převtělí do staré ženy s dobře udržovanou tváří padesátnice, shrbeným postojem a rozechvělými prsty, a znovuobjeví se až při závěrečné děkovačce. V jedné kritice se o ní v roli Lily Harrisonové píše: „Ze svých nečeských přízvuků a hlubokého hlasu vykouzlí Chantal Poullain občas intonace tak nečekané a vtipné, že odbourá nejen publikum, ale skoro i partnera na scéně.“, a my můžeme jen dodat, že vroucnost a upřímný smích našeho publika odboural tentokrát i jí samotnou. Pavel Kříž v celku přirozeně a autenticky reaguje na svou spoluhráčku. A ačkoliv jej asi většina z nás stále vidí jako nevinného Štěpána Šafránka, zde rozehrává etudy plné sentimentu, hysterických výstupů i něhy a porozumění.

Veleúspěšný americký bulvár „6 tanečních hodin v 6 týdnech“ uváděný v divadlech po celém světě tak dobyl srdce diváků i v našem Zubří. Nezbývá než dodat. Děkujeme, bylo to krásné!

A já děkuji také Vám všem, kteří jste zaplnili sál klubu do posledního místečka. Děkuji Vám za to, že vytváříte atmosféru, v níž se herci cítí tak dobře. Opět máme vyřídit srdečné díky a hlubokou poklonu za to, jací jste.

Foto: Pavel Czinege