Přinášíme další rozhovor, který vyšel v posledním čísle Zuberských novin. Tentokrát s herečkou a zároveň ekonomkou divadla – Lucii Janků.
Jak dlouho jsi členkou Divadelní SPONY, jak ses vlastně k herectví dostala a v jakých rolích tě
diváci mohli vidět?
Členkou divadelní SPONY jsem již od jejího prvopočátku, nebyla jsem sice jedním z hlavních aktérů,
kteří se podíleli na založení, ale byla jsem oslovena, abych členkou byla hned od začátku. Na
základní škole jsme si totiž vybudovali skvělou partu, kterou jsme chtěli udržovat i nadále, tohle byla
podle mě největší priorita založení souboru. K herectví jsem se poprvé dostala v 7. třídě na ZŠ Zubří,
kdy dramatický kroužek pracoval na své hře Kleopatřina cesta za štěstím anebo Dějiny trochu jinak a
potřeboval tanečnice do říše podsvětí… Od této doby jsem byla aktivní členkou „dramaťáku“ až do 9.
třídy. Co se týče rolí, které se mi doposud naskytly v Divadelní SPONĚ, tak jsem v naší první hře
Poslední výkřik hrála hned několik vedlejších – a to roli mlékařky, Mell – dívky v baru, pacientky
v blázinci a také manželku seržanta Hrka, takže mé obsazení bylo dost pestré. V druhé hře Víc než
osud jsem si zahrála dvojče Nikolku a v naší poslední hře Láska na horách dceru sedláků Ohradových
Haničku.
Která role se ti hrála nejlépe a naopak?
Mám svoji nejoblíbenější roli, a to roli Haničky z Lásky na horách, i když to zpočátku takhle vůbec
nevypadalo. S teď už bývalým členem Adamem Smetanou, který hrál v této hře moji lásku, jsme
hodně makali na tom, aby náš vztah byl přesvědčivý, nebylo to jednoduché, ale s pomocí režisérky
jsme tento vztah herecky nakonec zvládli opravdu dobře. Celá tahle hra byla mou srdcovou záležitostí
i díky mé herecké rodině: tatínek Ohrada – Pepa Malina, maminka Ohradová – Vendula Smočková,
moje sestřičky Stázička – Tereza Smočková, Francka – Eva Solanská. Moc ráda na tuhle hru
vzpomínám. Roli, která by se mi hrála nejhůř, asi zatím nemám.
Jak se ti hraje současná role Baruš? Máte něco společného?
Haha…No, Baruš, to je číslo, opravdu asi nejsrandovnější role, kterou jsem kdy dostala. Hraje se mi
superně, můžu si totiž ze sebe dělat srandu a všichni mě tak berou. Je fakt, že v této roli můžu dost
improvizovat, protože jsem fakt blázen, samozřejmě to berte s rezervou. Společného toho snad moc
nemáme, takovou babu bych nechtěla mít doma ani já. Ale je pravda, že ve finále Baruš zjihne a
dokáže projevit city jako každá žena.
Jak jsi spokojená s novým představením Divadelní SPONY?
Jsem spokojená moc, protože to je další hra jako Poslední výkřik, kterou jsme si opravdu sestavili
sami. Původní scénáře byly sice jiné, ale ve finále z toho vznikla opravdu bomba. Hlavně si dovolím
říct, že je to zatím nejnáročnější divadlo, které jsme doposud měli, a to nejen herecky, ale je i dost
promakané, co se týče kulis. Naši kulisáci se tentokrát opravdu zapotili.
V čem byla hra Vzpomeň si na zítra při nácviku nejnáročnější?
Nejnáročnější pro mě bylo nacvičení celé závěrečné scény. Nechci toho moc prozrazovat, protože
jsou zde ještě jedinci, kteří naše představení neviděli. Jediný fakt, co můžu říct, je ten, že jsme
s holkami makaly, a to vážně MAKALY, udělaly kus práce a nakonec jsme se vypracovaly tak, že jsem
na nás pyšná, jak jsme to zvládly!
Ve SPONĚ jsi dostala velice důležitý úkol – hlídat finance, tedy zastáváš funkci ekonoma. Kolik
stojí ,,Spoňácké“ divadlo?
No, záleží na tom, jaké divadlo se hraje a jak velké kulisy, rekvizity, kostýmy a další věci jsou k němu
potřeba. Nechci uvádět částky, protože pevná částka pro financování představení opravdu není. Ale
abych čtenářům dala aspoň nějakou představu, kolik může stát jedno divadlo, tak kdybych na jeden
prst na ruce počítala 1000 Kč, tak dvě ruce jsou opravdu „málo“.
Finančně je tedy představení náročné. Kde bere Spona prostředky na financování?
Ano, to bych řekla. Největší podíl na financování našich nákladů má naše dobrovolné vstupné, za což
jsme velice vděční všem našim fanouškům, protože díky nim jsme opravdu schopni naše divadla
posouvat dále. Další velký podíl na našem zdokonalování mají naši sponzoři a partneři, kterým také
moc děkujeme. Taky můžeme být opravdu vděční, že máme členku Vendu Smočkovou, která se
podílí na veškeré malbě a výrobě kulis, a tímto nám opravdu ušetří dost nákladů, které bychom museli
vynaložit!
Ještě jednou bych touto cestou chtěla tedy poděkovat VŠEM, kteří se jakýmkoliv způsobem podílí na
tom, aby se naše divadlo opravdu podařilo, a také všem, kteří nás podporují a dodávají nám chuť
k další práci! Moc si Vás vážíme!
Autor: Aneta Kovářová
