Jmenuji se Pavel Hödl. Narodil jsem se 20. května 1980 (v minulém tisíciletí) v Uherském Hradišti. Dětství jsem prožil v Záhorovicích, na úpatí Bílých Karpat. O mou výchovu se soustavně a obětavě starala hlavně maminka. Její přísnost vyvažoval příznačný klid tatínkův. Otec mi umřel roku 2011. Podle mé o šest let starší sestry jsem býval více rozmazlován než ona.
Přestože se doma o víře nikdy nemluvilo, byl jsem jako dítě pokřtěn, byla mi vštěpována úcta k věřícím osobám, čestnost i otevřenost k duchovním hodnotám. O mé lidské zrání se rozhodujícím způsobem zasloužila babička Emilie Miličková, původem z valašského Pitína; ona ve mně citlivě pěstovala vztah k evropské vzdělanosti, umění i světovým dějinám.
Po čtyřech třídách na základní škole v rodné vesnici a jednom roce v Bojkovicích jsem nastoupil na obnovené osmileté gymnázium v Uherském Brodě. Na starší ročníky jsme my, primáni, vzhlíželi jako k nedostižným vzorům, byli tvořiví a v době po sametovém převratu silně zapálení do veřejného dění. Na Gymnáziu Jana Ámose Komenského jsem se díky skvělým kantorům učil samostatně uvažovat; oblíbil jsem si především český jazyk s literaturou, s chutí jsem se zúčastňoval filozofických kroužků. Mezi mysliteli na mě zapůsobil zejména Vladimír Sergejevič Solovjev, později Gabriel Marcel.
Není divu, že v tomto prostředí se otázky po Bohu staly neodbytnými. Na radu spolužáka jsem začal navštěvovat hodiny náboženství pod vedením dominikána P. Angelika Mičky. Zde jsem podrýval katechetovu důstojnost pochybovačnými otázkami. Když jsem jednou zaútočil na papežskou neomylnost, vzteky tento pravověrný dominikán vzkypěl: „Mlč, modli se a pochopíš to.“ Citelně zraněn ve své pubertální ješitnosti jsem se rozhodl k pravidelné modlitbě a brzy se mi – světe, div se – věci víry skutečně začaly ujasňovat.
Den ode dne mě Bůh pobízel k dalším krůčkům: zčistajasna jsem zatoužil po Ježíši ve svatém přijímání. V nezdenickém farním kostele, kam jsem s malou dušičkou vstoupil o jedné z adventních nedělí, stál za oltářem kněz se sivými vlasy, který mě dojal svou dobrotou a pokorou, P. Česlav Plachý. Ten vyslechl o Velkém pátku mou první svatou zpověď. Řekl mi tehdy: „Jako křesťan budeš muset jít proti proudu.“ Tuto větu si vybavuji dodnes. O neděli Zmrtvýchvstání jsem poprvé přijal, jako jeden v zástupu věřících, svátost oltářní; nevěděli o tom ani moji rodičové, jen otec Česlav. Později jsem byl biřmován pod jménem Štěpán.
V patnácti letech jsem přijal s nadšením nabídku k ministrování. Mohu prohlásit, že jsem se při této službě nikdy nenudil. Každá mše byla jedinečným a krásným setkáním s Pánem Ježíšem.
Čím dál více mi bylo jasné, že se od Božího oltáře už nechci vzdálit, přitahoval mě jako magnet, jako magnetická hora, proto jsem bez váhání vzal za kliku Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Psal se rok 1999. Tehdy do mého života vstoupil P. Karel Janečka. Sálala z něho čistá láska ke Kristu. Farníci byli zvyklí, že si páni faráři všechno dělali sami; nastupující duchovní otec tomu od samých začátků učinil přítrž. Život farnosti je věcí veřejnou. P. Karel dokázal do každého, i nepatrného snažení vtáhnout další a další lidi. Do žádné činnosti se nehrnul překotně. Řídil se zásadou: Nejprve začni, pak se přidám i já a podpořím tě.
Ve školním roce 1999/2000 jsem absolvoval Teologický konvikt v Litoměřicích. V opravdovém kněžském semináři, v Olomouci, nás bylo 123 kluků! Dnes je to jen do 50 osob. Jako bohoslovec jsem se podílel na přípravě kurzů pro ministrantské vedoucí – tzv. Minifor, a pravidelně pořádal letní tábory pro děti z mé rodné farnosti.
Po dvou letech v Olomouci jsem byl vyslán na studia do Říma. Zkušenost k nezaplacení! Poznal jsem světovou církev, navázal mezinárodní přátelství a měl přístup k nejnovější teologické literatuře. Jako vášnivý milovník umění jsem vykonal nejednu cestu za krásami Apeninské holínky i okolních ostrovů. O Velkém pátku 2004 jsem ministroval spolu s ostatními alumny z Papežské koleje sv. Jana Nepomuckého již hodně nemocnému papeži Janu Pavlu II. Ohromný vliv na mé kněžské zrání měl Svatý otec Benedikt XVI., k jeho úžasným, prorockým myšlenkám se vracím stále.
1. července 2005 jsem byl poslán, nejprve jako pastorační asistent, do Zábřehu; odcházel jsem do naprosto neznámého prostředí, do města Eskymo Welzla a romanopisce Vladimíra Körnera. Učarovala mně nelíčená otevřenost a přátelské přijetí tamějších obyvatel. Mé jáhenské svěcení se konalo v bazilice velehradské 13. srpna 2005.
Jako jáhen jsem měl na starosti navštěvovat místa, kam kněží kvůli své vytíženosti běžně nezavítají. Není krásné připravovat duše na příchod kolegů? Před kněžským svěcením se konala duchovní cvičení na Velehradě. P. Vojtěch Kodet nám tehdy kladl na srdce: „Až z vás jednou budou faráři, nezapomeňte zůstat na prvním místě Ježíšovými učedníky.“
Na slavnost svatých Petra a Pavla roku 2006 jsem byl v katedrále sv. Václava vzkládáním rukou olomouckého arcibiskupa ordinován na kněze. Letos jsem tedy Pánu Bohu poděkoval za 10 let kněžské služby. Začínal jsem v nedalekých Hranicích. V tomto městečku, pro zajímavost, prožila několik měsíců mučednice židovského původu sv. Edita Steinová. Hranice byly a dodnes jsou jakýmsi nepsaným zpovědním střediskem, což mně jako mladému kaplanovi velice pomohlo. Kromě bohoslužebných povinností jsem sbíral cenné zkušenosti pedagogické. V září 2006, o svatokateřinských hodech, jsem udílel v zuberském farním kostele novokněžské požehnání. V roce 2017 jsem také absolvoval na Gruni v beskydských Starých Hamrech tzv. Cursillo – malý kurz víry, a v tomto katolickém hnutí působím dodnes.
Hned po roce jsem byl přeložen do Vsetína. Zajímavým zjištěním bylo konfesně značně rozdělené prostředí. Protože jsem si přál pokračovat ve studiích, zapsal jsem se od akademického roku 2008/2009 do dvouletého licenčního kurzu Posvátné liturgie při Papežském liturgickém institutu. Z Aventinského kopce jsem mohl každý den obdivovat věčné město Řím. 14. prosince 2010 jsem obhájil svou licenční práci o Krvi Kristově v Gotickém misálu, což je jeden z bohoslužebných pramenů také našeho římského obřadu. Liturgického vzdělání využívám nejen ve svátostné pastoraci, ale i při občasných přednáškách pro veřejnost.
V létě roku 2009 jsem byl přeložen ze Vsetína zpět do Hranic, kde jsem, kvůli studiím, fungoval jen o prázdninách.
K prvnímu prosinci roku 2010 mě pan arcibiskup jmenoval farářem v starobylé Dlouhé Loučce, v bývalých Sudetech, na úpatí Jeseníků. Tato farnost proslula působením řádu německých rytířů a dožil v ní jeden z olomouckých arcibiskupů kardinál Lev Skrbenský z Hříště. Současně jsem spravoval, dojížděním, Paseku a pozoruhodnou hanáckou farnost Šumvald. V Pasece kroužila pastorace především okolo nemocných, protože zde stojí veliké sanatorium, které kdysi proslulo hlavně péčí o tuberkulózní pacienty. Mimořádným darem bylo i to, že jsem v těchto obcích mohl poznat své farníky jmenovitě a osobně. Do kostela chodilo jen malé procento obyvatelstva, mohl jsem tudíž ke každému přistupovat individuálně. Vždycky pro mě bylo opravdovou radostí, ba potěšením pracovat s ministranty.
Všechny farnosti, v nichž jsem sloužil, jsem si zamiloval a z každého působiště jsem si odnesl mnoho zkušeností.
Nyní přicházím z vůle otce arcibiskupa do Zubří. Chtěl bych své zuberské farníky požádat o shovívavost. Poprvé je mi svěřena městská farnost! Hledím-li do plných kostelních lavic, jsem poněkud nejistý. Hodně lidí si myslí při pohledu na moje vysoké čelo, že jsem přísný a nesmlouvavý. Není to pravda. Rád se nechám poučit laskavou a moudrou radou.
Přicházím do Zubří s úctou k této farnosti a s vděčností ke svým předchůdcům. Těší mě, že nastupuji právě po P. Karlovi. Poděkoval jsem mu osobně, i před panem děkanem P. Kamilem Obrem, za jeho svědomitou službu v této farní obci.
Dokud důkladně nepoznám tuto naši farnost, nezamýšlím nic zásadního měnit. Také jsem si předsevzal, už v bývalých působištích, že nebudu farnosti porovnávat; každá je jedinečná a zaslouží si osobitý přístup. Zároveň prosím své nové farníky, aby nastupujícího duchovního správce, bude-li to možné, s jeho předchůdci nepoměřovali.
Dovolte mi, milí čtenáři Zuberských novin, abych parafrázoval jeden výrok sv. Augustina: Pro Vás jsem kněz, s vámi jsem křesťan. Modlete se tedy za mě, abych věrně vytrval na naší společné pouti do Božího království.
P. Pavel Hödl
