Dvě tváře komunálního volebního systému

Matěj Mizera

Komunální volební systém patří k těm specifickým v rámci českého politického systému. Za jeho hlavní přednost je označována možnost kroužkovat kandidáty napříč různými volebními stranami. Je však rozdíl mezi tím, jak se volební systém tváří při hlasování a jak skutečně funguje přepočítávání hlasů.

U komunálního volebního systému se v drtivé většině případů vysvětluje voličům, jakými způsoby mohou stranám a kandidátům dát svůj hlas. Nikde však už nezazní, jak je s jeho hlasy ve skutečnosti naloženo. Právě znalost fungování tohoto systému je dle mého názoru důležité pro to, aby člověk mohl volit skutečně dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Z tohoto důvodu se pokusím jej v krátkosti popsat.

Volič má v komunálním volebním systému tolik hlasů, kolik je v jeho obci či městě zastupitelů (21 hlasů v Zubří). Má tři možnosti, jak hlasovat: 1) zvolit celou stranu, 2) zvolit jednotlivé kandidáty napříč stranami, nebo 3) kombinací obou předchozích. Ono kroužkování kandidátů napříč stranami je však zrádné v tom, že se nejedná o „preferenční“ hlasování v pravém slova smyslu. K tomuto faktu přispívá hned několik skutečností.

Zaprvé, přeskakování a posun kandidátů v rámci jedné strany je ztížené o dvě omezení. Prvním je, že výsledné pořadí na kandidátce není určeno absolutním počtem hlasů. Čili kandidát, který má více hlasů než jiný, se automaticky nedostává před něj. Pořadí na kandidátce je v podstatě zamrznuté a nemění se, dokud daný kandidát nezíská více hlasů, než je hranice pro přeskakování. Druhým omezením je právě tato hranice pro přeskakování, která se vypočítává jako průměr hlasů dané kandidátky na jednoho kandidáta, jenž je ještě navýšen o 10 %. Příklad: Získá-li strana v průměru 1000 hlasů na kandidáta, pak pro přeskakování je potřeba minimálně 1100 hlasů.

Pokud kandidát získá více preferenčních hlasů, než je tato hranice, posouvá se na první místo kandidátky. Když je takových kandidátů více, tak teprve potom se seřadí podle absolutního počtu preferenčních hlasů. Tato omezení pak způsobí, že přeskakování v rámci kandidátky je velmi obtížné a daný kandidát musí získat významně více hlasů, aby mu bylo vůbec umožněno se posunout. Což se stává především skutečně oblíbeným osobnostem. Důsledkem toho se může stát, že kandidát v rámci dané strany získá o dost více hlasů než jiný, ale nepřeskočí jej, protože neprolomil onu hranici. Toto nastavení funguje ve prospěch volebních stran, které tak mají větší kontrolu nad tím, kdo se do zastupitelstva dostane.

Zadruhé, komunální volební systém při počítání hlasů v první fázi upozaďuje preferenční hlasování. Nejprve se totiž všechny hlasy sčítají dohromady. Na základě toho se zjistí, kolik daná strana získala mandátů. Teprve ve druhé fázi se dle preferenčních hlasů rozhoduje o tom, který kandidát strany mandát získá. Avšak jak jsem vysvětlil výše, právě ono přeskakování kandidátů v rámci kandidátky je ztížené, což nahrává kandidátům na vrchních pozicích.

Z toho vyplývá, že kandidáti na spodních pozicích sbírají hlasy pro ty nahoře, jelikož hlasy pro ně se v první fázi počítají jako hlasy pro stranu a přeskakování je ztížené. Volič tím, že označí kandidáta zespodu, v podstatě nepřímo přispívá ke zvolení kandidátů nahoře. Je třeba zdůraznit, že tímto bych nechtěl odrazovat voliče od kroužkování kandidátů. Je však dobré vzít tuto skutečnost v potaz a učinit tak u voleb skutečně informované rozhodnutí. Pro více informací o fungování komunálního volebního systému doporučuji přečíst článek Tomáše Lebedy, který je uveden níže.

Zdroj: Lebeda, Tomáš: Komunální volby klamou. Krátké zastavení nad problematickými aspekty volebního systému pro obecní zastupitelstva. Acta politologica, roč. 1, č. 3, 2009, s. 332-343.