Vánoce letos byly klasicky na blátě, ale jakmile se přiblížila každoroční charitativní tříkrálová sbírka, jakoby se někde roztrhl pytel sněhu a ten teď zasypává krajinu bohatou bílou nadílkou. Nutno podotknout, že dosti mokrou nadílkou, ale o tom ještě později.
Sobota pátého ledna. Ráno jako každé jiné? Kdeže… Už v sedm ráno se ploužím po kuchyni jako rozespalá mátoha. Jediné, co mě zachraňuje je teplý čaj a křupavé toustíky, které si servíruji k snídani. Dnes se totiž, ostatně jako velká část mé rodiny a kamarádů, vydávám do ulic Zubří, abych svým (téměř) profesionálním zpěvem, jak by vám jistě neméně velká část mých známých potvrdila, pomohla v rámci tříkrálového koledování vybrat nějaké penízky na dobročinné účely. Konkrétně na charitu Valašské Meziříčí.
“Ty zlaté korunky si beru já! Vy byste je zničily a stejně vám nebudou sedět na hlavě,” křičí na mě z pokoje můj mladší bratr, zatímco já jsem už připravená k odchodu na sraziště. Tři dozlata upravené papírové korunky samozřejmě držím v ruce. Po krátké sourozenecké roztržce vycházím z domu jako vítěz. Hned po prvních asi deseti metrech chůze lituji, že jsem se na cestu nevybavila lyžařskými brýlemi. Sněží tak hustě, že jen těžko dokážu oči udržet otevřené. Padají mi do nich totiž obří… ne, to nejsou vločky… to jsou vloky.
Na faře je to ještě větší zmatek, než ráno u nás doma. Všude pobíhají děti, některé s korunkou na hlavě, jiné s černě namalovaným obličejem… ale všechny se stejným cílem. Najít si k sobě další dva krále a nejlépe i zodpovědného vedoucího, který by je provedl vytyčenou trasou a zároveň strážil vybrané peníze v důkladně zapečetěné pokladničce. Já své královny nacházím hned. Jedná se totiž o moje nejlepší kamarádky, a ty přece jen tak nepřehlídnu. “Letos černý rozhodně nejsem,” hlásí mi hned po příchodu Betty. Jak jinak. Neznám snad nikoho, kdo by se do role, při které musí člověk zpívat sólovou sloku, hlásil dobrovolně.
“Křída, kalendáře, cukry… Asi máme všechno, tak jdem!” zavelím k odchodu, protože vevnitř v tom horku už mi není úplně komfortně a taky holky, navlečené v bundách a čepicích, se začínají potit. Nejhůř z nás je na tom asi Bary, která se nakonec uvolila a teď má celý obličej zamazaný silnou vrstvou černidla.
Tak teda vyrážíme na cestu, která ještě není po ránu úplně prošlapaná a občas se sněhem doslova brodíme. “My tři králové jdeme k Vám…” zní naše líbezné hlásky pokaždé, co zazvoníme na zvonek a doufáme, že nám někdo otevře. Takových scénářů, které mohou po zazvonění nastat, je opravdu mnoho. Od vyceněných tesáků krvelačných bestií, které jsou ale ve skutečnosti údajně “hrozně hodnými” pejsky a nikdy vám přece “nic neudělají”, přes tiché ignorování, až po poněkud chladné odmítnutí. Takových méně příjemných případů je ale naštěstí opravdu jen pomálu a my můžeme být rády, že nám lidé otevírají s přátelskými úsměvy vskutku hojně. Často kromě peněžního příspěvku na charitu dostáváme také něco dobrého na zub, za což jsme moc vděčné. Já nad dveře poté ještě posvěcenou křídou napíšu K+M+B 2019, všichni si navzájem popřejeme jen to nejlepší do nového roku a my pokračujeme o dům dál.
Nevím kolikrát za celou cestu písničku zpíváme, ale po čtyřech hodinách koledování máme už sněhu (i ony písničky) plné kecky. Vlasy, které nám z pod čepic a těch zvadlých papírů, které byly ráno korunkami, trčí, máme tak mokré, jako bychom na bazéně, na který jsme jako poděkování dostali všichni koledníci poukázky, byly právě teď. Celé šťastné si sedáme opět na faře a popíjíme horký čaj, který jsme dostaly hned, jak jsme došly. Jako každý rok jsme pořádně unavené, ale to nemění nic na tom, že to stejně, jako všichni do akce zapojení, děláme rády.
“Podmínky byly letos kvůli sněhu opravdu náročné, ale na očích dětí bylo vidět, že se toho nebojí a jdou do toho s nadšením,” říká k akci hlavní organizátor Jaroslav Křenek. “Sbírka v Zubří vynesla celkově 224 802 Kč, což je zase o něco víc než loni. Všem dárcům i koledníkům patří velký dík!” dodává ještě.
Kamča K.
