Kdo by to byl řekl.Tak paní Lola má devadesát.Vzpomínám,je to už hodně dávno,kdy pracovala u mě v laboratoři v gumárnách.Zažili jsme spolu mnohé,mnohé rozhovory a zkrátke jsme byli přáteli.Přeji jí aby si i nadále zachovala ten mladický elán a chuť do života jaký měla tehdy,když jsme byli spolupracovníky.Dlouho jsme se už neviděli,ale věřím že naše dobré vztahy trvají i nadále.Mnoho zdaru do stovky přeje Olda Sedláček.
Také bych se chtěl vyjádřit k těžkému osudu, který prožívala v mladistvém věku na počátku 2 svět. války. S jejím příběhem jsem se seznámil v tisku, kde popisovala útěk z Německa, kde byla totálně nasazená. Před koncem války, kdy již nebyli přísně hlídáni se domluvila skupina asi 12 osob na útěku. Spolu s ní byla ještě její kamarádka Zina se svým přítelem. Utíkali jen v noci neb měli obavy z prozrazení, den přečkávali ukryti v lese. Až na českém území se rozdělili na menší skupinky. Právě o Zině se chci zmínit, pracovala totiž v závodě AŽD ve Val. Mez. kde jsem byl i já zaměstnán a vdala se za manžela, který s nimi byl v lágru. Vzpomínala na těžký život v tehdejším Rusku i o nasazení v Německu a také o častých návštěvách jejich příbuzných z Ruska. Jen mne mrzí, že v době kdy jsem se dočetl o příběhu paní Loly, již paní Zina nežila a paní Lola byla těžce nemocná. Chtěl jsem ji říci, že pouhých 10 km je dělilo od sebe a nevěděly o tom. Paní Lolu jsem znal jen od vidění jako veselou ženu, která měla ráda legraci a humor. Taktéž jsem se dozvěděl z Pamětí národa, kde vyprávěla o svém pohnutém životě v Rusku, kam se ji podařilo dostat na návštěvu po dlouhých 13 létech, co neviděla své blízké. Až v r.1955 se ji podařilo získat povolení k návštěvě, mohla jet jen s dětmi, bez manžela. Přivítat na nádraží ji přišla spousta lidí, které ani neznala. Sama měla obavy zda pozná maminku, ale podle hlasu ji poznala, neb vyvolávala “Kde je moje děcko”! V Kolomyji pobyli přes dva měsíce, město nebylo tak rozbité jako některá jiná města, ale přesto v obchodech se neprodávalo, výlohy zatlučené prkny. Potraviny se daly nakoupit jen na tržnici, jinak to vypadalo, jako kdyby včera skončila válka. S velkou radostí se vracela z návštěvy domů, kde ji čekal poklidný život v domku, který si s manželem postavili a dcery navštěvovaly při škole různé kroužky. Jak bylo vidět při jejich 90 tých narozeninách paměť měla velmi dobrou, vzhledem k její nemoci v závěru života jsem si netroufal ji navštívit, a spolu s ní zavzpomínat na kamarádku paní Zinu. Vzpomínku napsal Josef Holiš 31.3.2021
2 komentáře
Kdo by to byl řekl.Tak paní Lola má devadesát.Vzpomínám,je to už hodně dávno,kdy pracovala u mě v laboratoři v gumárnách.Zažili jsme spolu mnohé,mnohé rozhovory a zkrátke jsme byli přáteli.Přeji jí aby si i nadále zachovala ten mladický elán a chuť do života jaký měla tehdy,když jsme byli spolupracovníky.Dlouho jsme se už neviděli,ale věřím že naše dobré vztahy trvají i nadále.Mnoho zdaru do stovky přeje Olda Sedláček.
Také bych se chtěl vyjádřit k těžkému osudu, který prožívala v mladistvém věku na počátku 2 svět. války. S jejím příběhem jsem se seznámil v tisku, kde popisovala útěk z Německa, kde byla totálně nasazená. Před koncem války, kdy již nebyli přísně hlídáni se domluvila skupina asi 12 osob na útěku. Spolu s ní byla ještě její kamarádka Zina se svým přítelem. Utíkali jen v noci neb měli obavy z prozrazení, den přečkávali ukryti v lese. Až na českém území se rozdělili na menší skupinky. Právě o Zině se chci zmínit, pracovala totiž v závodě AŽD ve Val. Mez. kde jsem byl i já zaměstnán a vdala se za manžela, který s nimi byl v lágru. Vzpomínala na těžký život v tehdejším Rusku i o nasazení v Německu a také o častých návštěvách jejich příbuzných z Ruska. Jen mne mrzí, že v době kdy jsem se dočetl o příběhu paní Loly, již paní Zina nežila a paní Lola byla těžce nemocná. Chtěl jsem ji říci, že pouhých 10 km je dělilo od sebe a nevěděly o tom. Paní Lolu jsem znal jen od vidění jako veselou ženu, která měla ráda legraci a humor. Taktéž jsem se dozvěděl z Pamětí národa, kde vyprávěla o svém pohnutém životě v Rusku, kam se ji podařilo dostat na návštěvu po dlouhých 13 létech, co neviděla své blízké. Až v r.1955 se ji podařilo získat povolení k návštěvě, mohla jet jen s dětmi, bez manžela. Přivítat na nádraží ji přišla spousta lidí, které ani neznala. Sama měla obavy zda pozná maminku, ale podle hlasu ji poznala, neb vyvolávala “Kde je moje děcko”! V Kolomyji pobyli přes dva měsíce, město nebylo tak rozbité jako některá jiná města, ale přesto v obchodech se neprodávalo, výlohy zatlučené prkny. Potraviny se daly nakoupit jen na tržnici, jinak to vypadalo, jako kdyby včera skončila válka. S velkou radostí se vracela z návštěvy domů, kde ji čekal poklidný život v domku, který si s manželem postavili a dcery navštěvovaly při škole různé kroužky. Jak bylo vidět při jejich 90 tých narozeninách paměť měla velmi dobrou, vzhledem k její nemoci v závěru života jsem si netroufal ji navštívit, a spolu s ní zavzpomínat na kamarádku paní Zinu. Vzpomínku napsal Josef Holiš 31.3.2021