Druhý červencový týden – konkrétně 9. až 15. července 2017 proběhl farní tábor, již tradičně v indiánských tee-pee stanech v tábořišti ve Stříteži nad Bečvou.

Letos jsme se společně s dětmi vydali do vesmíru, toho neznámého a neprozkoumaného, samozřejmě. Poznávat již poznané by byla pěkná nuda. Takže jsme místo Měsíce a Venuše raději navštívili planetu Smíchu, Logiky, nebo třeba planetu, kde je všechno obráceně a domluvit se na takové planetě byla celkem fuška a to nejen pro děti. Věřte mi.

Oháním se tady slovem děti jako plácačkou na mouchy. Přitom většině z nich už pomalu táhne na patnáctý rok a je to pěkných pár let, kdy se z nich stali ostřílení táborníci a ještě více let, kdy byli na táboře poprvé. A já za vedoucí můžu říct, že máme ohromnou radost, že se za námi neustále vracejí a že je to s námi pořád ještě baví. Vždycky je po tom roce ráda vidím pěkně pohromadě, jak vyrostli, jak se změnili, jak dospěli. Nebo naopak, jak jsou pořád stejní. Nechci znít nějak sentimentálně, ale na konci tábora mám vždy na krajíčku. Děti jsou zkrátka skvělé, a i když je nutíme za každý pozdní příchod na nástup dřepovat, děláme to s láskou. Takovou dřepy a kliky projevující se tábornickou láskou.

Lidé se nás často ptají, proč zrovna Střítež, do které to ze Zubří máme, co by kamenem dohodil. No, je pravda, že se tady vyznáme pomalu i se zavřenýma očima a že skoro hned za potokem cítíme vůni máminých buchet. Ale taky je pravda, že to tady máme nejraději, většina z aktuální sestavy vedoucích sem jezdila na tábory už jako děti a je to pro nás taková srdeční záležitost. A kde jinde trávit čas s kupou skvělých dětí, než na místě, kde se cítíte dobře a kde to máte rádi a nevadí vám, že tam třeba není elektřina, neteče teplá voda, nebo vám po spacáku leze pavouk. Protože je to dokonalé tak, jak to je.

Závěrem bych ráda za všechny vedoucí poděkovala všem dětem, holkám a klukům, kteří s námi letos byli. Byli jste ohromní. Skvělí a bezkonkurenční. A já jen v hloubi duše doufám, že vás všechny, nebo alespoň většinu z vás uvidím příští rok. Je to radost. Naprosto vyčerpávající a zároveň největší radost, když vidíme, že vás to baví. Vás děti, holky a kluky. Protože nás to pak baví taky a díky tomu do toho jdeme každý rok znovu a znovu a už od prosince plánujeme, vymýšlíme a kupujeme věci, které by vám mohly udělat radost.

Takže ještě jednou, díky, holky a kluci. Bez vás by tábor nebyl táborem. Těším se na vás zase za rok.

Solanská Eva

Reportáž TV Beskyd