Autorka: Kamila Krupová

 

V Zubří je házená velkou tradicí. Házenkářský klub byl založen v roce 1926 a malí sportovní nadšenci se začínají trénovat už od šesti let. Mezi takovými byl před patnácti lety i Štěpán Krůpa, momentálně jednadvacetiletý brankář extraligového týmu HC Robe Zubří. I přes angažmá v házenkářském mužstvu stíhá Štěpán studovat vysokou školu se zaměřením na ekonomii. „Kromě školy a házené ale nic dalšího nestíhám,“ uznává.

 

Vše pro něj začalo na základní škole v Zubří, kde se klade velký důraz na tělesnou výchovu. Na druhém stupni se dokonce objevuje předmět speciálně zaměřený na házenou. „V první třídě jsem začal hrát házenou v rámci kroužku. Na konci třetí třídy se pak dělají rozřazovací zkoušky, podle sportovní výkonnosti a já se dostal do sportovní třídy. Tam už jsem věděl, že bych tu házenou chtěl hrát víc.“ Kvůli vrozené vadě, kdy v sedmi letech Štěpánovi lékaři objevili cystu v pažní kosti, nastaly se sportem problémy. Po více, naštěstí úspěšných, operacích komplikace nakonec ustaly. „V páté třídě to bylo naposled, co jsem byl s rukou na operaci a od té doby, musím zaklepat, je to v pohodě,“ usmívá se sportovec a klepe rukou do stolu.

 

Jednou jsem si stoupl do brány a už tam zůstal

 

A jak se Štěpán dostal do brány? „Když jsou kluci malí, na tréninzích se pozice v hřišti nijak neurčují. Každý se někam postaví a tam poté hraje,“ vysvětluje Štěpán, který si ale jednou na tréninku stoupnul do brány a tam už zůstal. „Trenér se mě několikrát ptal, jestli tam vážně chci být a já jsem řekl, že jo. Že mě to bude bavit. A taky jo.“ Role brankáře je podle něj v mnoha ohledech specifická. Jeho postavením v bráně se mění celé vnímání hry. „Myslím si, že ostatní hráči se často soustředí pouze na prostor kolem sebe. Já mám z brány přehled o celém hřišti.“ Také tréninky mívají brankáři oddělené. Nejčastěji procvičují rychlost a postřeh. „Trenér mi dokonce doporučil trénovat rychlé reakce doma na počítačových postřehových hrách.“ usmívá se Štěpán. Před zápasem jsou rutinou videoprojekce, kde se studuje protihráčova hra. „Na videa se díváme vždy den před zápasem. Dá se z něho zjistit hodně o taktice soupeře a já pak lépe dokážu odhadnout, kam který hráč bude střílet. To zvyšuje moje šance na úspěšný zákrok,“ dodává mladý brankář.

 

Občas jsou ale chvíle, kdy svého rozhodnutí zůstat v bráně lituje. „Nemám rád, když se prohraný zápas dává brankáři za vinu. Mně jako brankáři záleží na výkonu mužstva jako celku. Většinou to ale bývá tak, že když se zápas vyhraje, říká se, že byli dobří hráči v poli. Když se naopak prohraje, často slýchám, že měl brankář málo zákroků. To dokáže zamrzet.“ Krůpa přiznává, že by si jednou chtěl vyzkoušet zahrát post pivota.

 

Život sportovce

 

Největší změnou byl pro Štěpána přechod mezi kategoriemi starší žáci a mladší dorost. Málokdo ví, jak často tým musí trénovat. Celkově mají hráči právě už od mladšího dorostu, patnácti let, tréninky sedmkrát týdně. Od pondělí do pátku každý den jeden odpolední a v úterý a ve čtvrtek k tomu navíc dva ranní. Stejné je to i v extralize. Štěpánovi tak kromě školy často nezbývá moc času na další aktivity, kterým by se rád věnoval. Všechno obětuje házené. Také víkendy jsou pro něj náročné. To hrává zápasy, na které se často musí vyjíždět. Někdy i přes celou republiku. „Nejhorší bylo, když jsme v dorostu hrávali v neděle. Sobota byla celá o přípravě a v neděli se jelo. Když jsme třeba hráli až v Lovosicích, vrátili jsme se v pondělí o půl třetí ráno. To jsem ani do té školy nešel,“ vzpomíná házenkář. Ovšem odpolední pondělní trénink si neodpustil, přiznává. Štěpán měl štěstí, že ředitel na jeho střední škole byl k těmto absencím poněkud shovívavý. Zná více spoluhráčů, kteří to tak neměli a museli si kvůli sportu vyřídit individuální výukový plán.

 

Podle Krůpy jsou všichni spoluhráči v týmu vesměs kamarádi, ovšem jakási skrytá rivalita mezi spoluhráči existuje. „Během zápasu atmosféra v týmu houstne, obzvláště ještě když se nedaří,“ dodává. Občasné hádky či ostřejší výměna názorů v šatně o poločasové přestávce nejsou podle něj žádnou raritou. „V dorostu začalo být víc vidět, kdo hraje a koho nechává trenér spíš sedět na lavičce. Mně osobně konkurence nevadila, spíš mě poháněla dopředu, ale pro některé kluky to bylo psychicky náročnější, takže s hraním skončili,“ zmiňuje Štěpán.

 

Co dál?

 

Štěpán však u házené zůstal.  Momentálně trénuje za extraligový tým HC Robe Zubří a chytá také za druholigový tým Vsetína. „Často se mě lidi ptají, jestli se na to nechci vykašlat, že toho mám moc. Ale házená je něco, co mě stoprocentně naplňuje a je to pro mě svým způsobem únik od reality. Při hře zapomínám na všechny problémy a starosti. Soustředím se pouze na výkon.“ Tuto sezónu končí mladému zuberskému brankáři smlouva s domovským klubem, a tak přemýšlí co dál. „Končit určitě nehodlám, spíš přemýšlím o přestupu do jiného týmu, protože v Zubří se kvůli dalším dvěma dobrým brankářům k chytání moc často nedostanu. Proto taky hraju za Vsetín. Ve vánoční pauze mě teď čeká operace nosu a potom ještě státnice, takže uvidíme, jaké pak přijdou nabídky,“ dodává, že v rámci ligy se trenéři a hráči navzájem znají a ví o sobě. Podle toho pak přicházejí pro hráče nabídky k přestupu. Ani tomu se Štěpán nebrání. „Na jaře už by mělo být rozhodnuto, kde budu pokračovat. Jestli tady, nebo někde jinde,“ dodává s úsměvem.

 

 

Foto: Štěpánův Instagram