Vašek Sůra

V prosinci k nám do Klubu zavítá známý český polárník. Nejprve povypráví o úskalích putování za polární kruh dětem ze školy, pak bude připraven se podělit o své zážitky i zkušenosti také  s širokou veřejností.

Představení Vaška Sůry

„Své první polární dobrodružství jsem prožíval prostřednictvím knížky Strýček Eskymák od Eskymo Welzla, kde poutavě popisuje příběhy z dalekého Severu a život mezi Eskymáky. Bylo mi tehdy asi devět let a já začal snít o výpravách do vzdálených polárních končin. Léta běžela, přečtených knížek o hrdinných výpravách polárních badatelů přibývalo a já začal mít čím dál větší touhu se tam jednou podívat. Jako tramp jsem prožíval svá malá dobrodružství při každém „vandru“ a své výpravy jsem s partou kamarádů na střední škole rozšířil i o lezení po skalách.

Po maturitě jsem si začal užívat extrémních zážitků v rámci dvouleté vojenské služby. Neustálé táboření v zimních měsících bylo pro naši průzkumnou jednotku samozřejmostí. Začal jsem získávat cenné zkušenosti jak v mrazech venku přežít. Láska k cestování, touha po dobrodružství, adrenalinové zážitky z lezení a má profese se daly skloubit v povolání výškového montéra televizních vysílačů, kterým jsem se na pár let stal. Horolezecká práce na stožárech, mnohdy v mrazech a ve výškách až 400 m byla dokonalou průpravou a získáváním zkušeností pro budoucího polárníka. Cestoval jsem po montážích hlavně do Ruska, kam se prodávalo asi nejvíce vysílačů, a musel mnohokráte velice improvizovat a poradit si v nelehkých situacích. Vybavení a výstroj jsem měl sice lepší než průkopníci polárních cest, ale ve srovnání s dnešními možnostmi byly dosti primitivní, ale v té době nic lepšího nebylo.

Po roce 1989, kdy se začalo dát bez problémů cestovat po světě, přišel rozhodující okamžik a po cestách napříč Skandinávií nastala první polární výprava na Špicberky. Vedl ji tehdy Mirek Jakeš, polárník, první Čech, jenž dosáhl severního pólu. Skamarádili jsme se a půl roku na to jsme na Špicberkách v další expedici zažívali nová dobrodružství. Již jsem byl naplno nakažen polárním bacilem.

První opravdu veliká polární expedice pro mne byla na jaře roku 1998. Vracel jsem se na Špicberky po půl roce, tentokrát s lyžemi a saněmi a dalšími čtyřmi dobrodruhy. Výpravu vedl Mirek Jakeš a měli jsme v úmyslu přejít celý ostrov od západního po východní pobřeží a zpět. Celou cestu jsem tehdy točil jako svůj první dokument pro ČT. Expedice dopadla dobře, naplánované cíle jsme úspěšně „zdolali“ a film byl několikrát odvysílán pod názvem: Malé arktické dobrodružství. V té době jsem již rok připravoval svou malou dceru Sandru na polární výpravu. Další rok (1999) jsem s ní a mým kamarádem odletěl do Grónska a po několikadenním putování jsme vystoupili na ten ohromný grónský ledovec. Sandra se tak ve svých devíti letech stala jedním z nejmladších českých polárníků. S malým batůžkem zdolala vzdálenost 120 km a byla oceněna vedením její školy za mimořádný sportovní výkon.

Grónsko mně doslova učarovalo. Hned další rok jsem se tam vrátil se svým kolegou a díky tomu, že naše republika se stala členem NATO, jsme obdrželi jako první Češi povolení ke vstupu na americkou vojenskou základnu, a tak jsme mohli procestovat nejseverněji obydlenou část Grónska. Jezdili jsme s Eskymáky lovit z lodě tuleně, zažili jsme s nimi slavnost letního slunovratu i jízdy se psím spřežením po zamrzlých fjordech. Při zpáteční cestě jsme si ještě dali ve středním Grónsku známý přechod přes hory z Kangerlussuaqu do Sisimiutu, dále lodí až do Ilulisatu, kde se odlamují ohromné ledové hory pevninského ledovce do moře a majestátně vyplouvají na svou několikaletou pouť mořem.

Nejnáročnější polární výpravou se stala v roce 2005 expedice na severní pól.“

Zdroj: http://new.vaseksura.com/